Kteří slavní lidé pili absint?

Absint nebyl jen nápoj - byl atmosférou, způsobem myšlení, způsobem, jakým umělci a spisovatelé 19. století hledali inspiraci. Vládla mu legendární reputace: zelená žena, která vás mohla zbláznit, vést do halucinací nebo otevřít dveře k vyššímu vědomí. Ale kdo skutečně pil absint? Kdo ho pije ještě dnes a proč ho vůbec oblíbil?

Charles Baudelaire - absint jako božský nápoj

Francouzský básník Charles Baudelaire nejenže píchal absint, ale napsal o něm jednu z nejznámějších poezii všech dob - „Absinth“. Pro něj nebyl nápoj prostým alkoholem, ale duchem, který ho osvobozoval od běžné reality. V jeho verších se absint mění v „zelenou lásku“, která „zabíjí smysly a probouzí duši“. Baudelaire ho píval každý den, často v pařížských kavárnách jako Le Lapin Agile. Jeho texty jsou plné popisů halucinací, které podle něj absint vyvolával - zvětšené detaily, zvuky, které se měnily v barvy, a pocit, že čas se zpomalil. Nebyl to závislý, ale věděl, co dělá. A dokonce řekl: „Když se dívám na absint, vidím, jak se mi z očí vylívá všechno, co jsem kdysi chtěl být.“

Paul Verlaine - absint a chaos

Verlaine, druhý velký francouzský básník, byl známý svou chaotickou životní cestou. Přátelil se s Rimbaudem, s nímž měl bouřlivý vztah, a oba pili absint jako vodu. Verlaine píchal absint v mnoha městech - v Paříži, v Bruselu, v Londýně. V jedné z jeho dopisů napsal: „Když je absint v mém skleničce, není v něm žádná lživá krása - je tam pravda, kterou jinak nechci vidět.“ Jeho básně se měnily pod vlivem absintu - stávaly se náhodné, emocionálně vytržené, plné zvuků a barev, které nebyly v žádné jiné literatuře. V roce 1873 ho v Bruselu zastřelil Rimbaud - a všechno to se stalo, když oba byli v hlubokém absintovém stavu.

Oscar Wilde - absint jako umění

Oscar Wilde nebyl jen spisovatel - byl živým projevem estetiky. Když navštívil Paříž v 80. letech 19. století, stal se pravidelným návštěvníkem kaváren, kde se pilo absint. V jedné z jeho nejznámějších citací řekl: „Po absintu se člověk stává vším, co chce být - a pak se zase stává tím, co byl.“ Wilde píchal absint s náklonem k estetice - ne jako závislý, ale jako umělec, který chtěl zkusit všechno, co je možné. V jeho knize „Dorian Gray“ je absint zmíněn jako nápoj, který „rozšiřuje hranice duše“. V jeho osobním životě byl absint součástí jeho „života jako umění“ - všechno, co dělal, mělo být krásné, včetně toho, jak pije. Když ho v roce 1900 zatkli za „neřádné chování“, jednou z věcí, které mu připisovali, bylo, že „pil absint v každé kavárně v Londýně“.

Ernest Hemingway - absint jako příprava na boj

Hemingway nebyl typickým umělcem 19. století, ale měl vztah k absintu, který byl stejně intenzivní. Během svého působení v Paříži ve dvacátých letech 20. století ho píval před psaním. V knize „Přes řeku a pod stromy“ popisuje, jak se vracel z kavárny s absintem, „který ho připravil na to, aby napsal větě, která se nevysloví“ - tedy na tu pravou větu, která je čistá, ostrá, bez nářku. Hemingway nevěřil v halucinace - věřil v jasnost. A říkal: „Absint ti nebere rozum - dává ti jeho ostrý hranicí.“ Píchal ho často s kávou, protože věděl, že to, co absint otevře, káva uzavře. V jeho domě v Kube byl na poličce stále jedna prázdná lahve od absintu - jako památka.

Edgar Allan Poe - absint jako tma

Poe, americký spisovatel, byl v evropském okruhu absintu jen návštěvníkem, ale jeho dílo bylo ovlivněno jeho atmosférou. V jeho básni „The Raven“ je záhadný křik, který zní jako zvuk z jiného světa - a to je přesně ten efekt, který absint vytvářel u jeho čtenářů. Poe nebyl známý jako pravidelný piječ, ale v jeho dopisech se objevují odkazy na „zelený nápoj“, který „přináší sny, které se neodvolávají“. V jeho románu „The Fall of the House of Usher“ je popis prostředí, které vypadá jako kavárna plná absintu - tma, zvuky, které se mění, a lidé, kteří se stávají částí stěn. Poe neříkal, že absint je dobrý - říkal, že je pravdivý.

Co se stalo s absintem?

Absint byl zakázán ve většině zemí Evropy a USA na začátku 20. století. Důvod? Vědci a politici tvrdili, že thujon - přirozená látka z bylin, které se používají při výrobě absintu - způsobuje epilepsii, halucinace a šílenství. Ale později se ukázalo, že thujonu v absintu bylo tak málo, že byste museli vypít 10 litrů najednou, aby vás to zabilo. Zakázání bylo spíš politické a ekonomické - vinaři a pivovary se báli konkurence. V roce 2007 byl absint znovu legální v EU, a v roce 2008 i v USA. Dnes se vyrábí v Česku, Francii, Švýcarsku a Nizozemsku. Kvalitní absint má 45-74 % alkoholu, obsahuje rozmarýn, anýz a čekanka, a neobsahuje žádné umělé barviva.

Je absint stále nebezpečný?

Ne. Moderní absint není ničím jiným než silným, bylinným likérem. Nemá žádné halucinogenní účinky. Všechny ty příběhy o lidích, kteří se zbláznili, byly založeny na nízké kvalitě - výrobci tehdy přidávali škodlivé látky, jako je měď, arsen nebo methanol, aby zvýraznili barvu nebo chuť. Dnes se absint vyrábí podle přesných norem. Pokud ho pijete v rozumném množství, je bezpečný. Ale je silný - takže nejste zvyklí na 70 % alkoholu, začněte s polovinou skleničky.

Proč se lidé stále zajímají o absint?

Protože je to více než nápoj. Je to symbol. Symbol umění, které se odmítá být běžné. Symbol času, kdy lidé věřili, že pravda se dá najít v závěsi, v tichu, v zelené tekutině. Dnes, když se všechno měří v likech a komentářích, absint připomíná, že někdy stačí sedět, pít a dívat se na stěnu - a tam najít něco, co jinak nevidíte.